• 2. září

Ahoj světe!

Od hrůzy ke klidu za čtyřicet let

Báli jste se někdy? Děsili jste se? Zažili jste lepkavý strach tak mocný, že jste neviděli na krok? Chtěli jste se zabít?

A co terapeuti, chtěli spíše pomoct, nebo spíše peníze? A je to už spíš lepší?

Zde je můj příběh, který může být na první pohled zajímavý, ale není důležitý. A zdroj mého současného klidu, který může být na první pohled nezajímavý, ale má absolutní důležitost. Tak jako ty.

Projdi se se mnou záblesky mého života a hledej v nich ukazatele. Poznáš je, důvěřuj svému vnitřnímu kompasu, který jemně, ale vytrvale ukazuje na to, co celý život podvědomě hledáš. Pramen vnitřního klidu, zanešený roky našich životů.

Malá smrt

Někdy ve dvanácti letech se ve mě otevřela brána do pekla a já běhal šílený strachy po domě, neviděl jsem na krok, strašně jsem se bál. Děsil se. Smrti. Zničeho nic.

Nikomu jsem to neřekl, jen po několika dnech jsem se v hádankách svěřil mámě. Netušila, o čem mluvím, ale poznala, že je to vážné. Chvíli mlčela, potom odpověděla mírným hlasem, že “Všechno zlé je k něčemu dobré”.

Takže mám hledat to dobré na tom, že umřu. Super.

Snažil jsem se. Několik let jsem hledal logická, tvrdá ospravedlňování smrti. Ne, nepomáhalo to.

Děs ze smrti se vracel, lehce se mírnil v intenzitě, vracel se v delších intervalech, za to trval déle. Nejdříve sekundy a vracel se po týdnech, později minuty a vracel se po měsících. Taková kraťoučká doba, co? Ale vzpomínka na tu hrůzu, na těch pár minut děsu, mě kroutila zevnitř ještě dny po ní.

Později už jsem dokázal zachytit, že “to” přichází. Občas jsem dokázal odklonit přicházející myšlenky. Většinou jsem se ale zprudka zlomil do skrčeného sedu na posteli, s přiškrceným křikem.

Z velké části návaly vymizely kolem pětatřiceti let věku, ale pořád to ve mě číhalo.

Až do mých čtyřiceti. A ještě chvíli potom.

Pak přišla krize v manželství a já začal mít opačný pocit. Že přišel čas se zabít. Super.

Velká smrt

Ztrácel jsem smysl existence. Miloval jsem děti, miloval a nesnášel ženu, v práci pracoval jako posedlý, veškerou energii jsem věnoval svému okolí, ale nestačilo to.

Chtěli víc. Víc mé pozornosti, víc mého času. Víc mé energie. Nechápal jsem to. Neměl jsem kde brát, hlava mě kolikrát pálila zevnitř tak, že jsem jen ležel a očekával, že se mi tělo prostě vypne. Byl jsem na dně.

Začal jsem si připadat zbytečný, překážel jsem, nevyhovoval jsem. Nepotřeboval jsem se okázale zlikvidovat skokem z mostu, nebo pod vlak. Ale přál jsem si se “rozpojit”. Umřít za chůze, v práci, ve spánku. Ten pocit se vracel, sílil, nabýval na důležitosti.

Nebránil jsem se mu. Dávalo to smysl, vnitřní smysl. Byl čas umřít.

Byl jsem s tím smířený a žádné ironické “super” už kolem toho nebylo. Byl to přirozený další krok. Poslední, samozřejmě.

A pak jsem zjistil, že žena už se mnou nepočítá, že bydlím sám, že místo s dětmi mluvím s plyšovou žábou, že všechno co v práci udělám má pouze dočasnou hodnotu.

A vybouchl jsem. A zhroutil se. Měsíc v prázdnotě, osm kilo dolů, lidé okolo mi opakovali jak krásně hubnu. Přišli mi jako připitomělí roboti, kterým dal někdo za úkol všechno leštit.

Umřel jsem. Skutečně jsem se rozpadl a zbylo jen ochablé vnímání. Bez myšlenek, bez drásavých představ o co jsem přišel, jak mizí to jediné co ještě dávalo mému životu poslední jiskřičky smyslu.

Otevřelo se mi srdce, tolik let zapatlávané slovy. Průpovídkami od přetížených rodičů, machrujících nejistých spolužáků, falešně dokonalých kolegů, a konečně a hlavně - mými vlastními vnitřními slovy.

Slova zasazená do mé hlavy někým jiným, která ve mě stále mluvila a vytvářela představy, potrvzující emocemi, že ona slova jsou pořád důležitá. Dokonalá hypnóza.

Ale takový nápor bolestivé skutečnosti nevydržela.

Něco ve mě se vyplnulo a já se mohl po tolika letech nadechnout.

Alespoň na chvíli.

Záblesky vědomí

Jakkoli jsem o ženu přišel, byla mi nápomocná. Nasměřovala mě k terapeutům, kteří před lety pomohli jí, a hlavně mi mimo jiné dala do ruky několik knih.

Jedna z nich byla od Ekharta Tolleho. Kniha samotná měla svou hodnotu, ale co mi opravdu ukázalo směr, byly záznamy jeho přednášek na YouTube.

Říkal pořád to samé. Někdo měl závislosti, někdo paniky, někdo žárlivost, někdo nemohl vystát celoživnotního partnera. Ale ten kulatý pán s budhovým výrazem odpovídal všem téměř stejně. A pokaždé to dávalo smysl. Jen jaksi podprahově, neurčitě.

A já poslouchal a poslouchal, a začala přicházet malá znamení.

Svatá mezera například - poznání, kde nic není, může být cokoli. Nebo jemný konejšivý pocit při sledování mraků, který se začal objevovat i v jiných situacích. A ticho.

V mé hlavě, po desítkách let, začínaly vznikat malé prasklinky v nekonečných proudech vnitřního dialogu. V automatických hodnoceních lidí okolo. V nutkání informovat všechny co já vím a oni ne. Přicházely mezery.

Bylo to, jako bych se svlékal na veřejnosti, ale s každým kouskem odloženého odděvu jsem získal trochu citlivosti, vnímavosti. A něhy. Zvláštní slovo, ale vystihuje to. Uvnitř mě se stále častěji usazoval mír, klid, a onen pocit objímání polštáře ve vyhřáté posteli.

Přestával jsem myslet, začínal jsem vnímat.

Moje myšlenky nade mnou ztrácely moc a já jí získával.

A pochopil jsem, že já nejsem mé myšlenky. Ony jsou pouze malou částí toho, co můžu být.

A i když všechny zmizí, i když nevzpomínám na to co bylo, i když neuvažuji nad tím co bude, přesto tu pořád jsem. Nevěděl jsem, že to jde.

Nevěděl jsem, že přestat myslet na všechno mě nezabije.

To myšlenky ve mě probudily děs v dětství, zoufalství a odevzdání s potřebou zemřít v dospělosti.

Něco ve mě roky naznačovalo, že už to přeháním, že se mám probudit, že mám myšlenky nechat odejít. A já si myslel, že jsem to já, kdo má odejít. Protože kdo bych byl, bez myšlenek? Co by zbylo?

Je to tak snadné, něco si myslet. Tak samozřejmé. Tak návykové. A normální.

Být závislý na myšlení je normální.

Být přesvědčený, že co si myslím, to jsem, je normální.

Ale není to v pořádku.

Nemyslím, tedy jsem

Dává ti nemyšlení smysl? Pochybuju. Pochybuju protože mě to připadalo tak divné, cizí, až nebezpečné. Ale to jsou mé pochybnosti, ne tvoje.

Takže hotovo, jsem probuzený, už mě nikdy nic nerozhází?

Ale kdeže.

Jen jsem našel domov.

Kamkoli jdu, s kýmkoli mluvím, kdokoli na mě křičí, nebo mě chce zahrnout svými problémy, nebo se ve mě probouzejí staré pocity nedostatečnosti, srovnávání, pocitu že “musím”, různá nutkání… to vše je teď mnohem snazší.

Je to snazší, dokud jsem na pozoru a nepřestávám vnímat sám sebe, nepřestávám se vědomě rozhodovat, které myšlence budu věnovat pozornost a které pouze poděkuji, že přišla s nápadem a nechám ji zas odejít.

Když alespoň část pozornosti, kterou jsem tolik let věnoval pouze světu “tam venku”, věnuji i sobě, když si uvědomím, že i myšlenky patří do světa “tam venku” a nejsem to já, tak se ve mě staré strachy, staré křivdy, staré bolesti zvolna rozpouštějí.

Jako kdybych měl kdykoli k dispozici osobního terapeuta.

Sebepozornost léčí. Ticho od myšlenek, převážně nahrnutých do našich hlav slovy od někoho jiného, léčí.

A výchozí stav člověka je jemné štěstí.

Máme ho v sobě všichni, jen je to tak lákavě snadné nevnímat.

Stačí jen taková drobnost - poznat, že kde není nic, může být vše.